Rozhovor s Richardem Pachmanem O hledání a nalezení štěstí

BOX:   Richard Pachman je spisovatel, výtvarník a hudebník. Napsal 7 knih (více o nich v rozhovoru). Své olejomalby vystavoval na 106 výstavách v České republice, Belgii, Holandsku a na Slovensku.
Autor hudby relaxační, duchovní, muzikálové. Od roku 1993 vydal 35 alb, odehrál 111 koncertů na Křižíkově fontáně na pražském Výstavišti, kromě každoročních adventních turné v ČR koncertoval v USA, Belgii, Holandsku, Francii, Německu, Rakousku, Rusku, Izraeli a Řecku. Jeho aktuálními projekty jsou scénické oratorium Mistr Jan Hus a Pašije. Laureát Ceny Olomouckého kraje za výjimečný počin roku v oblasti profesionálního umění za rok 2009 a Ceny města Olomouce za přínos pro kulturu za rok 2014.

Richarde, Vy jste jako správný Býk člověk mnoha uměleckých talentů, zpěv, skládání a texty, malování, psaní, co z toho děláte nejraději?  Nebo v čem cítíte možnost největšího sebevyjádření?

RP: Považuji se za toho šťastného člověka, který téměř všechny své celoživotní koníčky povýšil na povolání. Hudbu miluji, neumím bez ní žít, někdy mám pocit, že můj život je jako muzikál. Hudbu neustále poslouchám, hraji na klavír, skládám, zpívám. Za posledních třicet let jsem vydal třicet pět alb, právě natáčím nové, třicáté šesté. Každopádně považuji hudbu za dar, kterým mohu předávat energii dál. Jsem vděčný, že asi 70 procent prostor, ve kterých sám nebo s kolegyní Ditou Hořínkovou vystupuji, jsou sakrální a historické stavby, kde to naladění se na publikum je umocněno i samotným prostředím. Od životního předělu v letech 2000 až 2001 vyjadřuji své emoce, názory, nastavení a energii olejomalbami a ve svých knihách. V podstatě je jakákoliv umělecká práce energií, která do umělce přichází shora, je v něm transformována a předávána dál. Je příjemný moment, když je tato energie komu předat dál a nejde tedy jen o sebevyjádření, ale i o předávání energie dál.

reklama

A když si vzpomenete na dětství, co pro Vás bylo na prvním místě a jaká byla podpora rodiny?

RP: Jsem jedináček, ne proto, že by rodiče nechtěli víc dětí. Možná o to více a citlivěji ke mně přistupovali, když mi ve věku šesti až sedmi let nabídli několik druhů sportů, hudební a výtvarnou školu (tehdejší LŠU v Olomouci). Na tenis a judo jsem chodil měsíc a byl jsem tam nešťastný. Na klavír hraji a obrazy maluji celý život – jistě i díky podpoře rodičů a díky výborným učitelům umění, kteří mě uměli ve správném věku motivovat a podpořit. Dodnes se vídám s Miroslavou Dačickou, která mě na základní škole motivovala k prezentaci na poli výtvarného umění, i se skvělým hudebníkem Jaroslavem Vraštilem, který mi na mé první mnou složené písně v mých devíti letech reagoval velmi pozitivně a vlastně mě determinoval k tomu, kým jsem dnes – k autorovi prezentujícímu vlastní skladby!

Překvapilo mě, že Vaše studium nešlo vždy jen uměleckými obory, vystudoval jste i VŠ ekonomickou. Tam Vás to také bavilo nebo co bylo důvodem studia?

RP: Opravdu se hudbě a malování věnuji od předškolního věku, ale v období dospívání se u mě projevila ještě jedna velká touha – poznat svět, cestovat. Toužil jsem navštívit Velkou pyramidu, vyběhnout na Eiffelovu věž a podívat se na západ Slunce z newyorského mrakodrapu. Rodiče by byli rádi, kdybych šel studovat umění, ale já jsem se rozhodl pro Vysokou školu ekonomickou ne pro tu ekonomii, ale pro obor, který jsem studoval. Cestovní ruch! Cítil jsem naději, že se díky jazykům a možnostem tohoto oboru v dobách socialismu dostanu do zemí, kam se běžně cestovat nemohlo. Paradoxně jsem skončil VŠE v roce 1988 a z vojny jsem se vrátil na podzim 1989. Do zahraničí jsem v 90. letech vycestoval se svou hudbou a bylo moc příjemné splnit si své cestovatelské sny společně s vystoupením nebo výstavou obrazů. 

Zjistila jsem, že se Vám přezdívá „Český Vangelis“ a jako jeden z prvních autorů jste se u nás věnoval relaxační a meditativní hudbě. Kterému hudebnímu žánru se věnujete nejvíce v současné době? Případně vytváříte ještě další a nové „žánry“?

RP: Přezdívka „Český Vangelis“ mi v 90. letech velmi lichotila. Mám jeho hudbu rád dodnes a ano, opravdu má první alba byla tak trochu ve stylu jeho hudby, i když ne cíleně a programově. Tuto přezdívku mi vymyslel pan redaktor Českého rozhlasu po vydání mého druhého alba Sun v roce 1994. Vangelisovým nákladným show se tak trochu přibližovaly mé koncerty na Křižíkově fontáně doplněné barevným vodním show s tanečníky. Od relaxační hudby jsem se posunul k hudbě duchovní. V podstatě to byl vnitřní proces, kdy jsem měl potřebu poděkovat Bohu za možnost návratu k mé krásné práci po celkem dlouhé zdravotní přestávce. Bez onoho životního zastavení bych asi nenapsal scénické oratorium Mistr Jan Hus, nesložil bych latinskou mši (album Missa) a nezpracoval bych téma posledních dnů Ježíše Krista v symfonickém projektu Pašije – Velikonoční příběh, kde zpívá vedle mne Martina Kociánová, Dita Hořínková, Andrej Beneš, z Bible čte Libuše Švormová a hraje Moravská filharmonie Olomouc. Není to nikterak nový žánr, ale přitahuje mě cross – over spojující prvky vážné a soudobé hudby, což je právě případ oratoria o Janu Husovi, projektu Missa nebo alba natočená s Jaroslavem Svěceným. Na pole vážné hudby jsem se dostal nejvíce v již zmíněném projektu Pašije. No a v současnosti jsem ve studiu, kde natáčím album Světlo naděje, které je jakýmsi mým návratem do mé klidné hudební polohy z 90. let. Takže se posluchači mohou těšit na návrat „Českého Vangelise“!   

V roce 2000 se Vám přihodil závažný úraz, můžete nám ho popsat a pak prosím, jak Vás tato situace ovlivnila a jaké změny nastaly ve Vašem životě a uvažování?

RP: Já už jsem v odpovědích naznačoval, že se mi udál životní předěl. S odstupem dvaceti let jsem za něj vděčný a snad se mi podařilo odpovědět si, proč jsem si zasloužil životní zkušenost, která mě poslala téměř až na hranici života a smrti. V rámci své duchovní cesty bychom každý měli přijmout i ty nejnáročnější životní situace a vzít si z nich ponaučení, které se většinou týkají toho, co my samotní vůči sobě činíme disharmonicky. Já před dvaceti lety žil hektický život, kdy jsem se živil jako recepční v jednom pražském hotelu, v každé volné chvíli jsem natáčel, skládal nebo koncertoval, neodpočíval jsem, až mě osud přiměl odpočívat rok a půl, kdy jsem trávil více času v nemocnicích, než doma. Omylem jsem se napil z neoznačené láhve od Dobré vody louhu ph14, který mi poleptal jícen. Šest měsíců, kdy jsem kvůli poleptanému jícnu nejedl a nepil, byla zajímavá a silná zkušenost. Naučila mě vděku za obyčejné věci. Vlastně ty obyčejné momenty se pro mě staly najednou neskutečnou vzácností. A k tomu všemu jsem se mohl vrátit k hudbě. Lidé mi zůstali věrni, začal jsem malovat, psát. Vlastně jsem se znovu narodil. Jsem vděčný skvělému profesoru Pafkovi a jeho týmu, díky kterému mohu jíst a pít. A rovněž paní doktorce Věře Dolejšové za to, že následky úrazu a operací zvládám tak, že si mých indispozicí publikum málokdy všimne. Myslím, že každého z nás náročné životní momenty změní. Obohatí…

Ve Vaší tvorbě vidím úzkou vazbu na EGYPT.  Proč Vás to zajímá a oslovuje?

RP: Ano, Egypt mě fascinuje celý život. Má první cesta do zahraničí mimo východní blok byla po otevření hranic v roce 1989 do Salcburku, kde jsem chtěl navštívit rodný dům mého nejoblíbenějšího skladatele W. A. Mozarta. A ta druhá vedla do Egypta. Jsem rád, že jsem si prožil neskutečné chvíle v útrobách Velké pyramidy. Jsem vděčný za návštěvu Luxoru. V současnosti dopisuji svou osmou knihu, která má název „Ztracen v Egyptě“. Podle názvu je jasné, kde se odehrává! V Egyptě 21. století i ve starém Egyptě za doby vlády faraona Nachthareheba, posledního faraona, který se narodil na území Egypta. Tématem knihy je porovnání rysů závěru staroegyptské epochy se současností. Nerad bych o své nové knize prozrazoval víc, snad jen, že se po knihách Jak chutná život, Útes a Notre Dame mám potřebu opět se vydat se svými románovými postavami do Egypta a opět se nechat fascinovat vyspělostí a dokonalostí jeho obyvatel. V mnohém se od nich můžeme učit! Napojení starých Egypťanů na matku přírodu, jejich vzdělání a čistá víra jsou úžasné. I proto mě tato doba fascinuje!

 Kterým směrem se ubírá Vaše vnitřní víra?

RP: Asi bych mohl odpovědět, že právě tím směrem, jak žili staří Egypťané. Má víra je jednoduchá, věřím v Boha, vesmírnou energii považuji za nádherný dar a mám neskonalou úctu vůči přírodě a mám rád lidi. A snažím se svou prací přímět přísně materiálně smýšlející spoluobčany k zamyšlení o tom, že duchovno je nedílnou a nezbytnou součástí našeho života. A jen tudy, přes svou duchovní cestu, můžeme hledat i nalézt štěstí!

Jste autorem několika knih různých témat, můžete nám je krátce představit?

RP: Společnými momenty všech mých knih je láska, rodina, víra. První kniha Jak chutná bolest je autobiografií popisující můj úraz se základní myšlenkou – co tě nezabije, to tě posílí. Druhá kniha Jak chutná život je o tom, kolik lidí nám pomůže a jak krásné momenty od osudu dostaneme, když se v náročné životní chvíli „nepoložíme“. Romány Útes a Notre Dame jsou historické fikce z Francie (Egypta, Indie a Španělska) 16. století. Román Kdokoliv je o křehké hranici našeho soukromí v době počítačů a mobilních telefonů. Kniha Tylda je příběh mé rodiny v době holocaustu, který jsem sepsal se svým tatínkem Františkem. Kniha Jak chutná Mozart obsahuje řadu myšlenek týkajících se mé životní filosofie, kterou nabízím ostatním. Podtitulem názvu knihy je: Tři minuty k nalezení štěstí. Za ty tři minuty totiž se můžeme setkat a navázat rozhovor s někým, kdo nám může život neskutečně obohatit. To štěstí shledávám vedle víry v přátelství a lásce. No a o právě dokončované knize Ztracen v Egyptě jsem se už letmo zmínil. Je volným pokračováním románů Útes a Notre Dame a vyjde společně s novým albem Světlo naděje. Hudbu na album jsem koncipoval tak, že může umocňovat nálady z prostředí, ve kterých se román odehrává. A názvy skladeb a písní jsou totožné s postavami z nové knihy. Motto mé na podzim vycházející knihy je: „Světlo bylo odjakživa propojením člověka s Bohem.“

Přečetla jsem Vaši knihu Útes, na kterou jsem měla pozitivní reference, a souhlasím s nimi, kniha se četla jedním dechem a těšila jsem se vždy na další kapitolu. Je to historický román s duchovním přesahem, co Vás k němu inspirovalo, a jak dalece se ztotožňujete s hlavním hrdinou? Myslím s jeho morálními zásadami a s jeho „talenty“?

RP: Pokud se autor románu nepersonifikuje s hlavní nebo jinou postavou románu, jistě to čtenář pozná. Nechci volat do světa, že Filip de Navarre jsem já, ale ano, on je hrdina, kterým bych chtěl být, kdybych žil v 16. století. A jeho morální zásady jsou i mými. Ale stále je to „jen“ románová postava. Některé čtenáře zarazilo, že je Filip neskutečná kladná postava bez vad. Každý máme své silné i slabé stránky, měl je Filip, mám je i já. Ale pokud chceme změnit svět, musíme začít sami u sebe a ovlivňovat ty, kteří nám naslouchají. A proto je dobře akcentovat to pozitivní, co je pro společnost důležité, a ne prezentovat negace! Stačí, že se na nás hrnou z masmédií!

Poslední počin, na kterém se podílíte, je aktivita během „koronové doby“, a to internetový projekt radioregenerace.cz. Z názvu by člověk usuzoval, že se jedná o pouze o mluvené slovo a hudební projekty, je tam však mnoho videí, které to dokreslují. Co je záměrem tohoto projektu a jak dlouho se připravoval, či to byl jen velmi rychlý nápad?

RP: Byl to nápad mé blízké kamarádky, která má letité zkušenosti v oboru, a který jsme spolu zrealizovali ve velmi jednoduchých technických podmínkách, kdy akcentujeme obsah před dokonalou technickou kvalitou. Velká část příspěvků byla natáčena v „korona–době“ přes telefon. Je to projekt, o kterém jsme se s touto kolegyní bavili několik let, aby nás výjimečná doba a naše potřeba šířit pozitivní zprávy a rady, které mohou lidem pomoci, přiměly projekt zrealizovat tak, jak ho na stránkách radioregenerace.cz můžete vidět a poslouchat.

Co tam diváci a posluchači naleznou?

RP: Rozhovory, zamyšlení, autorská čtení, výstavy harmonických obrazů a fotografií, relaxační nahrávky. Mezi těmi, kteří se na obsahu radioregenerace.cz podílejí, naleznete například tato jména: hudebník Martin Kratochvíl, zpěvačka Martha Elefteriadu, psycholog prof. PhDr. Jiří Šípek, výtvarnice Michaela Bartoňová, terapeut Mgr. Zdeněk Vilímek, trenérka paměti Ing. Dana Steinová, psychiatr MUDr. Jan Cimický, CSc. (i Helena Vondráčková v jejich společném meditativním projektu), lékařka a homeopatka MUDr. Věra Dolejšová, terapeutka Klaudie Slunečná, grafoložka Irena Michaláková, fyzioterapeut Milan Fořt, terapeutka Irena Pelikánová, poutník Petr Hirsch, reprezentantka havajské Huny Marjánka McKomb, herec Rostislav Novák ml., Olga Strusková, znalkyně japonské kultury Darja Kawasumiová a další osobnosti budou přibývat.

Jak byste charakterizoval sám sebe teď? Se všemi zkušenostmi a prožitky? Kdo je Richard Pachman?

RP:

Šťastný člověk milující lidi, život, přírodu. 

Nějaký vzkaz – apel pro čtenáře?

„Když nevpustíme světlo do svého života, nezjistíme, kolik nádherných barev může náš život mít.“

BOX: Knižní-starter.cz rozjel akci (start-up) pro novou knihu Richarda Pachmana „Ztracen v Egyptě“ a chystané CD „Světlo naděje“. Pokud máte zájem ho podpořit, pokud chcete být v knize uvedeni a pokud chcete knihu (nebo knihu s CD a s originálním obrazem Richarda) dostat jako první v den vydání, všechny informace k Vaší možné podpoře a k odměnám za ni naleznete na

http://knizni-starter.cz/. Kniha i CD vyjdou v říjnu.

Rozhovor vyšel v 7-9/2020 časopis Kvalitní ŽIVOT

casopiskvalitnizivot

Web časopisu Kvalitní ŽIVOT

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *