Pobělohorské trauma si neseme dodnes, je čas to změnit.

Jan Michael Kubín, Jaroslav Kuchař

Abychom pochopili, proč proběhly události na Bílé Hoře 1620 a všechny události následující, jaké měly důsledky pro nás i v evropském kontextu, musíme si odpovědět na následující otázky: Kdo jsme? Jaké jsou naše specifické vlastnosti jako národa v Evropě? Proč vadíme různým centralistickým silám prakticky po celou dobu historie?

Žijeme v největším kráteru v Evropě. Je to energeticky velmi zajímavé a silné místo ovlivňující mnohé. Naše zvyky, filosofické i společenské smýšlení byly modelovány nejen naším slovanským původem a jazykem, ale jsou výsledkem franských, byzantských, římských a germánských vlivů. Naše poloha ve středu Evropy předurčila, že mnoho válečných konfliktů probíhalo na našem území. Každá armáda za sebou zanechává nejen chaos, ale také genetickou stopu. Nejsme tedy tak úplně Slované. Jsme genetickým mixem celé řady různých genů mnoha národů, což je pozitivní. Od husitských dob jsme ve své podstatě nevzali do rukou zbraně.

Všechny tyto skutečnosti vytvořily v Evropě něco zcela mimořádného: Karel IV. budoval Prahu jako Nový Jeruzalém a vytvořil tím zcela unikátní prostředí; možná také proto, aby Jan Hus byl prvním, kdo přichází s požadavkem reformy církve a změnil myšlení celého národa. I po husitských válkách jsme byli nejsvobodnějším politickým zřízením v Evropě, kde stavové zásadně ovlivňovali osud své země, a zaručená náboženská svoboda byla základem myšlení všech lidí, kteří zde žili.

Toto období vrcholilo za Rudolfa II., který z Prahy vytvořil evropské centrum svobodomyslnosti, tolerance a modernismu. V jistém slova smyslu opět propojil vědu, věrouku a filozofii do jednotného proudu poznání, což mělo potenciál otřást základy centralistické moci v Evropě budované po staletí. A právě tehdy vydala česká země jeden ze svých nejlepších plodů: Jana Ámose Komenského. Jeho práce je syntézou, prohloubením a završením myšlenkových proudů tohoto slavného období českých dějin.

Je jasné, že tento stav byl dlouhodobě trnem v oku všem centralistickým silám v Evropě. Z vojenského hlediska nevýznamná bitva, která proběhla roku 1620 na Bílé Hoře, byla ve skutečnosti zásadním střetem mezi zastánci centralismu a zastánci – dnes bychom řekli – liberalismu.

Následovala třicetiletá válka. Na jejím konci bylo v zemích koruny české o téměř 40% méně obyvatel, z 256 šlechtických rodů zůstalo okolo třiceti, naopak se nastěhovalo pře 400 cizích. Prakticky veškerý majetek přešel do cizích rukou, formou „ředění“ zlata byla vytunelována měna. Trůn se stal dědičným, stavy ztratily jakoukoli moc. Proběhla germanizace, Karlova Univerzita byla předána jezuitům, podstatná část elit emigrovala. Náboženská svoboda byla potlačena a došlo k násilné rekatolizaci. Síly, které poté ovládly Prahu, zásadně ovlivnily český i evropský vývoj směrem k tuhému centralismu a náboženské nesvobodě v podstatě až do dnešní doby. Francouzský historik Ernest Denis v této souvislosti napsal: „Za tento výboj lidstva zaplatil národ, který předstihl svou dobu, odtrhl se od tradice a otevřel lidstvu novou dráhu“.

Tento brutální tlak hraničící s genocidou, ještě symbolicky a energeticky zpečetěný rituální vraždou 27 českých pánů, provedl negativní změny v kolektivním nevědomí českých národů. Jako kdyby byl úsek počítačového programu nahrazen jiným, který pozměnil jeho původní účel a funkčnost. Jinak řečeno: těmito událostmi byla cíleně pozměněna původní hodnotová MATRICE českých, moravských a slezských zemí a jejich obyvatel. MATRICÍ zde rozumíme jemnohmotný hodnotově-genetický kód uložený v kolektivním nevědomí, který je specifický pro každý národ a určuje mimo jiné jeho jedinečnost a poslání.

Do té doby sebevědomý, hrdý a svobodný národ byl zlomen, ponížen a do značné míry zbaven své identity. Historické události v následujících čtyřech stoletích jsou všeobecně známy a víme, že jsme jako suverénní národ měli několikrát namále. Vezmeme-li v potaz, že v 16. století bylo na území dnešní Evropy více jak pět set útvarů, které naplňovaly znaky státní suverenity, a dnes je jich okolo třiceti, je vlastně malý zázrak, že jsme svou suverenitu uhájili. Jak je vidět, není to nic samozřejmého.

Je nasnadě otázka, zda lze tento škodlivý kód (někdy se mluví o „duši pobělohorské“) odblokovat, odstranit, neboli MATRICI vrátit do původního stavu. Jsme na to připraveni? Jsou vnější okolnosti příznivé?

Krátce: myslíme si, že ano. Je zde přibližně pětkrát vyšší procento hledajících (a nalézajících), než v ostatních částech Evropy. Je zde vtěleno a žije zde velké množství duší, které v minulých inkarnacích významně ovlivňovaly chod dějin i duchovní směrování lidstva. Dalším důvodem k optimismu je nástup Věku Vodnáře, celková změna kvality a intenzity energií proudících na planetu Zemi a také astrologické prognózy pro Českou republiku, které vypovídají, že se nacházíme sice v nelehkém, ale v zásadním a přelomovém období. A v neposlední řadě si čím dál víc lidí uvědomuje nefunkčnost stávajícího politicko-ekonomického systému. Takže: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď?“

Klíčovými nástroji této „Obrody České Matrice“ jsou: meditativní naladění, konstelace, šíření souvisejících informací a v neposlední řadě zviditelnění díla a myšlenek velikánů naší historie, např. Mistra Jana Husa, Jana Ámose Komenského, Petra Chelčického a dalších. Je to dlouhodobý proces, ale jsme přesvědčeni, že ho můžeme společně zvládnout. Kdo má rád hříčky, jistě si povšimne symetrie v číslech 1620 a 2016.

Jak začít? Chcete-li se na „Obrodě České Matrice“ podílet, přijďte  24. května 2014 do míst, kde to všecko začalo: Na Bílou horu v Praze. V oboře Hvězda bude probíhat první velké setkání. Více informací najdete na www.obrodanaroda.cz.