AMULETY A ŘEZBY Z PACIFIKU

Autor: Vladimír Čížek

Nový Zéland je ve světě známý svými přírodními krásami. Návštěvníci jsou okouzleni zasněženými vrcholy Alp a pod nimi se pasoucími ovečkami, průzračnými jezery, gejzíry, sopkami, nádhernými plážemi, exotickou vegetací. Neméně zajímavá jsou však umění a umělecká řemesla jeho obyvatel, jak původních Maorů, tak pozdějších přistěhovalců.


Není bez zajímavosti, že na uměleckém dění se podíleli i vystěhovalci z Čech. Byl to například uznávaný malíř Bohumír Lindauer. Nebo Mirek Smíšek, který byl jedním z prvních, kdo v zemi začali s keramikou a patří k zakladatelům tohoto řemesla.
Silnou tradici má na Novém Zélandu řezbářství. Pro Maory neznalé písma měly řezby hlubší smysl než jinde. Řezbáři vytvářeli hmatatelnou podobu symbolických hodnot z trvanlivých materiálů. Když Polynésané připluli na ostrovy (později nazvané Nový Zéland), našli zde i tvrdý zelený kámen jadeit a dostatek různých kostí. Používali kosti z nohou ptáka moa, kly, čelisti a žebra kytovců i lidské kosti. Vyráběli z nich předměty užitkové i duchovní povahy. S příchodem Evropanů byly kamenné nástroje nahrazeny kovovými a objevily se i další druhy kostí. Nejdůležitější byly kosti hovězí, koňské, ale taky paroží vysoké zvěře, koz, ovcí a dobytka.


Nejtypičtějším maorským amuletem je Hei-Tiki.
Je to figurální řezba s disproporčně velikou trochu groteskní hlavou, s otevřenými ústy, vypláznutým jazykem. Tělo je zkráceno, nohy a ruce jsou skrčeny, na rukou jsou tři prsty a palec. Podle některých teorií tento amulet představoval lidské embryo, podle jiných zase bůžka plodnosti nebo maorského Adama. Výroba Hei-Tiki z jadeitu byla mimořádně pracná. Tento zelený kámen je na stupnici tvrdosti na šestém místě, ani ocel v něm nezanechá stopu. Maoři jako ostatní Polynésané neznali kov natož diamantové nástroje, které se používají dnes. Tvarování se provádělo pouze třením pískem za pomocí vody. Trvalo stovky hodin, než figurka dostala svou podobu. Jeho nošení se neomezovalo jen na ženy, nosili ho i muži. Po příchodu Evropanů vzrostla poptávka po těchto kuriózních přívěscích. K jejich výrobě byly často používány jadeitové sekery, které zavedením kovových nástrojů zastaraly. Národní muzea ve Wellingtonu, Aucklandu a Christchurchi se dnes pyšní největšími sbírkami Hei-Tiki různých stylů a velikostí. Jeden kus má i Náprstkovo muzeum v Praze.
Teprve od sedmdesátých let našeho století se řezby z kostí začaly objevovat na výstavách a v obchodech. Řezbáři byli silně ovlivnění maorskou ornamentikou. Hlavním inspiračním zdrojem byly muzeální sbírky. V současné době na Novém Zélandu tisíce lidí navštěvují kurzy řezby z kosti. Vyučuje se v rámci uměleckého designu i na polytechnikách.

Tiki velrybí kost - www.novyzeland.info
Owen Mapp
Zásadní význam pro rozšíření novodobé řezby z kosti měl Owen Mapp, který pomáhal celé generaci současných řezbářů. Jeho dům a ateliér v přímořském městečku Paraparaumu poblíž Wellingtonu je i soukromým muzeem nejrůznějších uměleckých děl i přírodnin nejen z oblasti Pacifiku. K řezbě používá výhradně ruční nástroje. Jeho základní vybavení je nevelké - dlátka, ocelová rydla, pilníky, rašple, ruční vrtačka, pilky s různými listy, brusné papíry a kámen na broušení nástrojů. Inspiruje ho maorské umění, ale i umění Keltů a Vikingů a japonské umění netsuke, což jsou drobné plastiky z kosti, slonoviny nebo dřeva používané na zakončení šňůrky, kterou si Japonci přivazovali k pasu malé taštičky nebo krabičky. Časem se staly skutečnými uměleckými díly. Owen Mapp se snaží pokračovat v tradici své vlasti ve vytváření a nošení ozdob typu amuletu. Podařilo se mu to do té míry, že přívěsek z kosti se téměř stal poznávacím znamením Novozélanďanů.

Své výtvory nepovažuje za bižutérii, ale drobné skulptury určené k nošení na těle nebo v kapse nebo jako přídavek ke zbraním. Věci, které se musí vzít do ruky, pohrát si s nimi, omakat, pohladit a pomazlit se. Nikoli jen na dívání. Věří v kouzlo a duši řezby vytvořené s láskou a promyšleným záměrem a nošené po dlouhý čas vlastníkem nebo příslušníkem kmene. Měla by mít povrchovou patinu, která svědčí o věku a zacházení, měla by vybízet diváka k dotýkání, aby ucítil jejich sílu. Řezba, kterou nelze sevřít v dlani, je příliš křehká, chybí ji hlavní požadavek kladený na amulet. Amulety se stále nosí i v naší současné společnosti, i když jejich původní význam byl zapomenut či změněn. Mnohé jeho formy se dnes používají v čistě dekorativních špercích.


Owenovy řezby z kosti i jadeitu používá ve svých špercích i jeho manželka Hanne. S oblibou kombinuje kost, jadeit a lasturu se stříbrem a zlatem.


Stephen Myhre je dalším ve své vlasti uznávaným řezbářem. I on se učil u Owena Mappa a jeho tvorba je rovněž ovlivněna maorskou kulturou. Jeho typickými díly jsou přívěsky ve tvaru rybářského háčku nebo čepele kamenné sekery s perfektně vyleštěným povrchem, jemným dekorem a precizním provedeným zavěšením na šňůrce. V jeho pojetí je řezbářství i něco více než tvorba hezkých věcí. Klade důraz na spojení řezby a duchovního života. Věří, že řezby mohou přenášet energii z jedné osoby na druhou, zejména při důležitých životních událostech jako je narození, svatba nebo smrt. S dílem se přenášejí i příběhy a mýty a jde o hmatatelné pokračování kultury. Řezby mohou ovlivnit lidi, kteří jsou s nimi v kontaktu zejména, když rozumí jejich významu. Pokaždé, když řezbu bereme do ruky, dotýkáme se jí nebo se na ni díváme, jde o subtilní událost. To, co řezba představuje, se dotkne naší mysli, i když ne nutně vědomě. Potřebu vyznat se v realitě světa pomocí symbolů nabízí řezbáři příležitost pomoci lidem vidět povahu reality a dbát na její pozitivní stránky. To jsou některé z myšlenek Stephena Myhra.


Žákem Owena Mappa je i autor článku Vladimír Čížek. Jeho přívěsky a drobné skulptury z velrybí a hovězí kosti jsou silně ovlivněny maorskou ornamentikou, některé jsou přímo kopií muzeálních děl. Některé jsou i na prodej na www.novyzeland.info/obchod nebo v e-shopu www.kvalitniZIVOT.com.


Řezba z kosti není náročná. Naučí se to každý, kdo je šikovný na ruční práce a ví, jaké nástroje použít. Chce to jen trpělivost.
Více o historii amuletů a jejich rozšíření v různých kulturách si můžete přečíst v tištěném vydání našeho časopisu Kvalitní ŽIVOT v září a v říjnu.